První dva roky na základní škole začaly takové drobnosti, které nejdříve ani nestály za zmínku. Odnesl to jenom vyhozený sešit a aktovka, která byla pravidelně naplněna odpadky z pozůstatků svačin dvou spolužaček. Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem si myslela, že je to v pořádku. Jak ale šel čas, začala jsem si uvědomovat, že to normální není. Jenže už asi bylo pozdě. Neměla jsem přátele, nebyla jsem nikdo. Jednou se ke mně cestou ze školy rozběhly dvě spolužačky, jedna mi podrazila nohy a držela mě na zemi a druhá do mě dost surovým způsobem kopala. Potom klidně utekly a nechaly mě tam. Nebyla jsem ani schopna vstát ze země. Fyzické bolesti kupodivu nemají trvalé následky, ale to, co přišlo pak, zapomenout nejde.

Byla jsem pro ně mor
Kromě pár lidí ve třídě, kteří s tím nechtěli mít nic společného, mě vyhodili ze svojí společnosti. Kdykoliv jsem se k nim jenom přiblížila, tak mi sprostě nadávali a říkali, že jsem mor. Pomyslně dezinfikovali každou věc, které jsem se jen dotkla. Došlo to tak daleko, že jsem se několikrát neúspěšně pokusila o sebevraždu. Do školy jsem měla strach chodit. Nikdo se mnou nechtěl sedět a tužku jsem si musela půjčit od paní učitelky. V tu chvíli jsem udělala velkou chybu. Přišla jsem totiž na to, že když budu učitelčiným stínem, jsem v relativním bezpečí. Neuvědomovala jsem si, že se stále více uzavírám do vlastního světa a přicházím o obecné lidské schopnosti.

Pomohla mi zvířata
Z této doby pochází moje láska ke zvířatům. Když mi bylo nejhůř, oni to vždy vycítili. V sedmé třídě jsem začala cvičit bojová umění v naději, že se naučím bránit. Měla jsem však už tak podkopané sebevědomí, že to nepomohlo. Stal se ale jiný zázrak. Dvě holky z mojí bývalé třídy tam chodily se mnou. Bylo to poprvé v životě, co jsem měla nejlepší přítelkyně. Na nikom jiném nám nezáleželo. Pak ale přišly přijímačky na gymnázium. Stála jsem u výsledkové listiny a s radostí jsem se rozeřvala na celou školu: "Ano, já jsem to udělala." A tak jsem se dostala do nové třídy. Ze všeho nejvíc jsem si přála, aby mě všichni nechali na pokoji. Chtěla jsem začít znovu žít. Zvolila jsem ale špatnou cestu. Vzpomínky jsem se snažila léčit jídlem. Za prvního půl roku jsem přibrala 13 kilo. K tomu všemu se ještě přidaly problémy v rodině, hodně učení a také jsem přišla na to, že mě pronásleduje neustálá úzkost a pocity ohrožení. Chyběly mi komunikační schopnosti a nezvládala jsem vůbec žádný pohyb mezi větším počtem lidí. Na jednu stranu jsem byla svobodná a na druhou…? Takhle to bylo celé čtyři roky.

Jak jsem vyhrála svůj život
Souhrou náhod (zařídila je jedna paní profesorka z gymnázia) jsem se dostala jako pečovatelka o zvířata na Den země v naší škole. Když už bylo po práci, sedla si vedle mě jedna osoba a dlouze se mě vyptávala na moje zvířata. Já jsem tenkrát nevěděla, kdo to je, až později mi řekla, že se jmenuje Monika (dcera té paní profesorky) a že pracuje jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně. Snad z nějakého hloupého předsudku jsem se s ní okamžitě přestala bavit a víc jsem nepromluvila. Což byla moje škoda, protože ve zvířatech se vyzná docela dost. Dlouho jsem o tom přemýšlela a trvalo téměř další rok, než jsem se dobrovolně objevila u ní v práci. Teprve tam jsem se dozvěděla, že trpím tím, čemu se říká sociální fobie - někdy nesprávně překládáno jako strach z lidí. Monika si mě získala nekonečnou trpělivostí, protože byla úplně první člověk, kterému jsem vyprávěla celý svůj příběh, a nejednou jsem na ni řvala, házela věci na zem nebo odmítala mluvit. Později, když už se mnou byla řeč, se mnou chodila do města, učila mě nakupovat a podobné věci, které jsem vůbec nebyla schopna zvládnout. Celkem jsem k ní chodila tři čtvrtě roku. A to je konec mého příběhu a vlastně začátek. Vyhrála jsem svůj život.

Komentář k příběhu
Jana popisuje vlastní příběh dlouhodobé šikany. Pomalu, ale jistě se vnitřní vývoj šikanování pohyboval od zárodečné podoby, tzv. ostrakismu, až k nejvyššímu pátému stádiu, tzv. totalitě. Vztahy ve skupině těžce onemocněly.  Většině dívek připadalo normální, že své spolužačce říkaly "mor" a symbolicky dezinfikovaly věci, kterých se dotkla. Lze říci, že šlo převážně "pouze" o psychickou podobu agrese. Nicméně krutost psychického ubližování si v ničem nezadá s fyzickým násilím. Oběti se trápí, pokouší se o sebevraždu, psychicky onemocní. Podobně jako to bylo u Jany. Jana však měla ještě štěstí v neštěstí. Setkala se s člověkem, který jí byl schopen pomoci.
V poslední době jsem se setkal s několika podobnými případy. Oběti se zhroutily. Lékaři pak tuto situaci klasifikovali invalidizující diagnózou z oblasti úzkostných poruch (patří sem i nemoc sociální fobie, kterou Jana trpěla). Jedna z těchto obětí je již několik měsíců na uzavřeném psychiatrickém oddělení a je léčena elektrickými šoky.
Je nezbytně nutné, aby každá škola měla vlastní speciální program, který dokáže šikanu včas detekovat a účinně léčit. Dílčí součástí programu je efektivní spolupráce se specialistou na problematiku šikanování - psychologem nebo etopedem.
Jestliže se ale student ve škole nedovolá pomoci, je důležité, aby našel odvahu a svěřil se rodičům. Ti však musí něco o šikaně vědět. K tomu jim může pomoci kniha Bolest šikanování, která vyšla v nakladatelství Portál